Blog

Ateliér Winter

Ateliér Moritze Ludwiga Wintera a jeho bratří byl podnikatelským esem Prahy šedesátých let (řeč je pochopitelně o 19. století). Jeho vizitky patřily k tomu nejlepšímu, co v tomto oboru ve městě vznikalo; objemem produkce přitom Winter bezpečně převyšoval všechny konkurenční salony. Zvláště celofigurové portréty z první poloviny této dekády jsou potěchou i pro oko moderního pozorovatele: čistota figury s důrazem na dokonalost oděvu (móda plášťů, cylindrů a krinolín), minimum zbytečných rekvizit, jen sem tam kus nábytku (který pravda v dané době není zrovna vzorem tvarové střídmosti). Mezi vizitkami ze 60. let, na které sběratel běžně narazí, jsou ty Winterovy vůbec nejčastější a cenově dobře dostupné. Jestli je pro vás stará fotografie estetickou zálibou a nesejde vám zas tak moc na sběratelské exkluzivitě, doporučuji tedy jít právě po „winterovkách“.

2019-11-03

Reklama spřízněnému projektu… Tedy personálně spřízněnému. Fotky tam nejsou, ale kdo má kořeny v Rumunsku, nechť zbystří. Kniha „Větev ztracená, nalezená. Cestovní a úřední zprávy o Slovácích v Rumunsku z let 1930–1949“ – vydání starých, dosud nikdy nevydaných textů ke krajanům v Rumunsku. Mimo jiné třeba pověstné zprávy Granatiera a Třešňáka z roku 1930, stejně jako Štědronského shrnující zprávy o provedení reemigrační akce z roku 1949. Více ke knize i k objednávkám zde: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy/

27-10-2019

Tak mocně se fenomén vizitkové fotografie šířil Evropou na východ, že došel – až na Moravu Třeba do Brna, které mělo své první ateliéry jako každé pořádné město už v šedesátých letech: Mayssla, Brožka a z vyobrazených pak Quittnera, Trappa či salon Rafael v rukou rodiny Klíčů. Moravské fotografie z druhé poloviny 19. století, častěji než české, mívají i svůj etnografický půvab – díky širšímu zachování krojů v městském oblékání.

22-10-2019

Tenhle kousek je zábavný. „Vkusně upravené papírové podobizny v 10 minutách. Žádný plech.“ Jaký plech? Jedná se o odkaz na ferrotypii, techniku rychlého zhotovování levných pouťových fotografií. Pověst ferrotypů byla zřejmě tak špatná, že se proti i nim na svém kartonu vymezuje i pochybný vinohradský ateliér, jehož jedinou devizou je nejspíš právě to, že fotografie zhotovuje na papír. A s antickým sloupem v pozadí, nejspíš vlastnoručně malovaným. Ironické pak je, že ferrotypy ve svém dnešním dochování patří k nejprokreslenějším a svým způsobem i nejautentičtějším portrétům z počátku dvacátého století a běžně na ně zas tak moc nenarazíte. Zatímco druhořadých vizitkových portrétků z pozdně secesní doby je záplava a dostanete jich dva tucty za krejcar. Na třetím obrázku pro srovnání jeden skutečný ferrotyp.

 

19-10-2019

Malé sobotní poučení o fotografických formátech 19. století. Početně vzato všechno válcovaly „vizitky“. Co do obliby, dýchaly jim na záda větší kabinetky, které ale výrazně vyšší cenou nevyvažovaly své jen o něco velkorysejší portrétní možnosti. A pak už jen peloton různých experimentů od kolibříků po obludy skorem půlmetrové, podivností a sezónních trendů, dnes nepříliš často vídaných a ne ani nějak zvlášť ceněných. Ono taky co chcete v otázce „formát portrétu“ velkého vymyslet – leda snad protáhnout do vysoka, aby se elegantně vešla celá secesní postava. A víte co? My sběratelé jsme vlastně rádi, ony se ty vizitky v univerzální velikosti hrozně dobře skladují, a tedy sbírají. Mimochodem, kdyby někdo chtěl toho podepsaného Machara, určitě se dohodneme, já na něm nelpím.

Nahoře nejklasičtější formáty: dvě vizitky s kabinetkou. Typická vizitka z 60. a 70. let (kromě vůbec nejranějších) je o chlup užší než pozdější kusy, rozměr kartonu bývá nejčastěji 60 na 105 mm. Od 80. letech to pak bývalo typických zhruba 66×106. Vizitka bývá pak okolo 105×165. Na obou formátech se nám vyskytují žánry od detailního portrétu přes postavu po skupinu, i když skupina postav na vizitce je spíš vzácnost starších dob.

Experimenty. Protažený pozdně secesní formát postavy, oblíbený cca v letech 1913–1915, lázeňský formát Promenade z téže doby a experimentální čtvereček z doby kolem přelomu století.

Vpravo: Extrémy. Velký formát Boudoir, aneb na tohle se fotíte, když jste důležitej až na půdu. A naopak drouboučký Mignon/Colibri. Je libo miňonku?

08-10-2019

Dokonalá jednota obsahu a stylu, nebo spíš je to styl sám… Vizitková fotografie z pražského ateliéru Jindřicha Eckerta, rok 1905. Salón tohoto tehdy již starého pána byl za oněch časů nejexkluzivnějším podnikem z pražských fotografických ateliérů a jeho klientelou byla především smetánka. Eckert nepotřeboval honit módní trendy a to se odráží na úpravě kartonu: v době, kdy téměř všechny ateliéry na kartonech dávno přijaly secesní tvarosloví (zešikmená a ozdobná písma, rostlinné motivy, nejčastěji v zeleném provedení), Eckert se umanutě drží klasicistního fontu, erbů, zobrazených vyznamenání, to vše v sevřeném provedení typickém pro mnohem starší dobu. Dokonce v latině! Celé provedení včetně nákladného slepotisku naznačuje: tohle opravdu není ateliér, který by hledal zákazníky na ulici. Odtažité zachycení „kandidátky Pavly“ v neobvykle nadčasovém odění pak celou scénu dokonale dotváří.

oprava: jak trefně poznamenal jeden komentář, Eckert sám byl tou dobou už pár měsíců po smrti; tenhle příspěvek tedy vypovídá spíš o setrvačné práci jím dlouho provozovaného ateliéru.

Katalog české vizitkové fotografie

Po delší přípravě zveřejňuji první verzi Katalogu české vizitkové fotografie. První díl usiluje o co nejúplnější pokrytí tématu vizitkových portrétů v českých zemích od počátků po nástup secese. Publikace je volně ke stažení zde.

Radek Ocelák: Katalog české vizitkové fotografie. Díl I, doba předsecesní (1859 – cca 1892)