Aktuality

Fotogenealogická nabídka byla dnes aktualizována asi o 2000 osob, především německé národnosti s původem na severní Moravě.

Postavy dialogu: Mercator, Collector.

Mercator: Pane, nechcete koupit NFT? Výtečná investice!

Collector: Nepovídejte, pane! Rád koupím. Dovolte jen, co že to je, tohle NFT?

M: Je zbytečné do toho příliš zabrušovat, pane. Je to zkrátka krypto, stačí vědět tolik. A je to velice výnosné.

C: Přece jen, milý pane, zvědavost mi nedá… NFT, odkud ta zkratka?

M: Jsou to non-fungible tokens, nezaměnitelné tokeny.

C: Ach tak, tokens, tedy žetony. Už vím, odkud vítr vane. Taky jsme kdysi sbírali pogy, některé byly pěkně „mastné“, třeba ty kovové nebo ty svítící.

M: No, žetony to úplně nejsou. Jde spíš o tu nezaměnitelnost.

C: Aha, rozumím. Kdo by nechtěl do sbírky unikát. Červená Britská Guyana je jen jedna, to ví každý filatelista.

M: Přesně tak, jenže těch NFT je trochu víc. Více tokenů, více investičních příležitostí.

C: Chápu, jako Dürerovy grafiky. Přes celá ta staletí se těch tisků zachovalo jen málo, hodnota veliká. Co je dávné, to je vzácné.

M: Ano, jen s tím rozdílem, že NFT jsou docela nové.

C: Nevadí, to je jako obrazy Mikuláše Medka. Nejsou nějak zvlášť staré, ale další už prostě vytvořit nelze.

M: No, tyhle tokeny se vytvořit dají. Klidně na objednávku.

C: Jistě je v tom tedy jakási idea vzácné příležitosti. Jako když brněnský orloj upustí kouli jen jedenkrát týdně.

M: Nikoli nezbytně. Vyberte si zápas v košíkové a vyrobím vám jeden token z každého trefeného koše. Fauly přidám gratis.

C: Ach tak, snímeček podepsaný samým autorem, to má taky svoji cenu, není-liž pravda!

M: Přesně, jen fyzicky nic nedostanete, jde o digitální objekt.

C: Jasně, unikátní digitální objekt, už mi to dochází! Mít doma dílo a těšit se z něj sám, samojediný, to je pro sběratele nějaká radost. Anebo se dá aspoň vybírat vstupné, jako když v galerii předvádějí Monu Lisu nebo nějakou videoinstalaci.

M: No, popravdě, digitální objekt může mít na svém počítači kdokoliv. Ten samý. O originálu nebo kopii celkem nemá smysl mluvit. Ale jde o to, že tenhle objekt bude váš.

C: Může ho mít kdokoliv, ale jenom já ho budu mít doopravdy?

M: Ano. Bude, jak to říct, tak nějak víc a doopravdicky váš. Na mou duši na psí uši!

C: Rozumím! Copyright je zásadní věc a dá se dobře využít. Můžu pak dílo třeba natisknout na kšiltovky a prodat je.

M: Ne tak úplně… Autorské právo přirozeně zůstává autorovi, vy budete jen majitel.

C: Tedy každý může mít v počítači přesně tentýž soubor, ale jen já budu majitel? A jak že se to pozná?

M: Bude to zapsáno v blockchainu.

C: Co to je?

M: Blockchain? To je taky krypto. Je zbytečné do toho příliš zabrušovat.

C: Hm, hm.

(O chvíli později si C se zájmem prohlíží prvorepublikové pohlednice Křivoklátska.)

(Konec.)

Pozn.: Forma textu je holdem jednomu z nejvýznamnějších českých žurnalistů dneška, Petru Koubskému. Použití slova “krypto” podle vzoru “město” je ironické.

Reklama spřízněnému projektu: koncem letošního října jsem v Šumperku vydal knížku aforismů, dopisů a básní šumperské německé autorky Marie Knitschke (1857–1940), s titulem “Jedůvky. Z mého šumperského života“. Více o knize zde.

„Mnohým lidem se musíme uklonit a podat jim ruku – i když bychom jim raději šlápli na nohu.“

„My ženy musíme tak často snášet posměch, že máme menší, lehčí mozek než muži. Ať si ale posměváčci uvědomí, že mozek je jako drahokam – jeho cena se neurčuje podle velikosti a váhy, nýbrž podle jasnosti a ušlechtilého broušení.“

Marie Knitschke, Jedůvky

Tak, jako českou literaturu poznamenalo nevyjasněné zmizení dosud mladého Františka Gellnera na haličské frontě první světové války, mohla se i fotografie vyvíjet jinak, kdyby v květnu 1916 nezemřel na leukémii ve svých nedožitých devětadvaceti letech průkopník a lyrik fotografického obrazu Vladimír Jindřich Bufka.

Byl rodákem z Pavloviček u Olomouce, kam se jeho matka uchýlila po ovdovění a novém sňatku. Jako jeho rodiště se někdy uvádí Pavlovice u Kojetína, jde však o chybu danou asi tím, že starší jméno Pavloviček bylo „Pavlovice“. Rodina musela každopádně brzy zakotvit v Praze, kde prý Bufka absolvoval reálné gymnázium.

Dnes je Bufka vedle známějšího Františka Drtikola řazen k nejvýznamnějším zástupcům tzv. piktorialismu: zjednodušeně řečeno šlo o fotografy zastávající názor, že originalita fotografie a umělecká hodnota snímku spočívá především ve způsobu vidění, který je do fotografického snímku vtělen. Taková obhajoba fotografie byla reakcí na předchozí vývoj. První generace portrétních fotografů po roce 1860 kladla své umění vizitkových snímků do souvislostí dobového malířství – cenila si kompozice a aranže, tvořila ve stylu, který bychom mohli nazývat „důstojným realismem“. Tato dovednost rychle zevšedněla a portrétní fotografie se stala čistě živnostenským artiklem; odbouráním mokrého kolódiového procesu byla pak navíc technická stránka věci zpřístupněna i amatérům a „svátečním“ rodinným fotografům.

Piktorialisté byli pak těmi, kdo odmítli realistické podání a technickou snadnost. Do fotografie začali se zpožděním vnášet antirealistické směry, zprvu hlavně impresionismus s jeho důrazem na náladu situačního zobrazení. Na té se podílí osvětlení, jež zase souvisí s denní dobou a počasím, jakož i naladění vidoucího subjektu. Piktorialisté se také s oblibou věnovali tzv. ušlechtilým tiskům – technicky pracnějším alternativám obvyklé technologie založené na solích stříbra. Bylo v tom nejen výlučné gesto těch, podle nichž umění nemá být snadné, ale také možnost individuálních zásahů do pozitivního obrazu, typicky opět v impresionistické práci se světlem.

A právě světlo ve svých nesčetných možnostech, především však na hraně svého nedostatku, se stalo uměleckou doménou V. J. Bufky. Bufka inovoval postupy, napínal možnosti procesů a materiálů, aby získal kvalitní, náladotvorné snímky za dříve neslýchaných světelných podmínek: fotografoval v mlze, v dešti, za soumraku, v noci i v ostrém protisvětle. Jeho spojencem bylo všechno to, co se za šerých dní mohlo stát nečekaným zdrojem světla – vodní hladina, odlesky na mokrém chodníku, sníh.

Mimo tuto náladotvornou linii byl V. J. Bufka také průkopníkem a popularizátorem jedné z prvních barevných fotografických technik, tzv. autochromu. (Snímků se však dochovalo minimum a práce autochromu s barvou je poněkud příliš hrubá na to, aby tyto pionýrské výtvory dokázalo naše technikou zhýčkané oko docela ocenit.) Byl k nezastavení – z dalších žánrů a technik se věnoval mimo jiné astrofotografii, mikrofotografii, platinotypii. A ani ti nejúspěšnější z piktorialistů si pak jako profesionálové nemohli dovolit rezignovat na žánr, jímž se celý ten drahý špás dal jakžtakž financovat: na portrétní ateliérovou fotografii.

Portréty jsou tedy relativně nejčetnější kategorií Bufkových originálů, na které lze dnes narazit. Asi od roku 1909 se na fotografově práci v různé míře podílela manželka Marie Bufková, která též sama fotografovala a po manželově smrti ateliér ještě dvanáct let vedla. Práce označené slepotiskovým razítkem „Atelier Bufka“ pocházejí spíše z této doby. Marie navíc některé vyhotovené snímky posmrtně signovala manželovým jménem. Možná že to bylo jen v případech Bufkova dominantního autorského podílu. Každopádně se zdá plodnější nahlížet manžele Bufkovy jako tvůrčí jednotku, jejíž články si byly navzájem oporou a inspirací, nežli se pokoušet o rozhraničení za každou cenu.

Další četba k V. J. Bufkovi a k vývoji fotografie:

Antonín Dufek: Vladimír Jindřich Bufka. Praha, Torst, 2010.

Pavel Scheufler: Galerie c. k. fotografů. Praha, Grada 2001, str. 218–221.

Pavel Scheufler: Historické fotografické techniky. Praha, Artama 1993.

Jó, móda je móda a kloubouček je klobouček. 90. léta předminulého století, ferrotyp, asi Plzeňsko.

V 19. století bylo fotografování ještě záležitostí především bohatších vrstev a stálý fotografický salon se udržel jen ve městě. V prvních dekádách 20. století už ale dochází k rozšiřování zákaznictva o nižší střední vrstvu a rolnictvo. Úspěšnou firmou tak může být třeba i ateliér Arnold Švarc ve Velké Bystřici u Olomouce. Vyučil se ve Vysokém Mýtě, do Velké Bystřice se vrátil asi 1908 a v následujících desetiletích fotograficky “odbavil” pěknou řádku hanáckých rodin. Informaci a foto z rodinného archivu poskytla paní Bohumila Kopečná.

Hostinský Subert (Šubrt?) 1893, neznáte ho náhodou někdo? Ferrotyp (foto na plechu), zřejmě z Plzeňska.

Jestli znáte nějaké módní návrháře, tak že se můžou klidně inspirovat… Ferrotypie (fotografie na plechu), paspartováno, odhadem 1890–95.