Tak, jako českou literaturu poznamenalo nevyjasněné zmizení dosud mladého Františka Gellnera na haličské frontě první světové války, mohla se i fotografie vyvíjet jinak, kdyby v květnu 1916 nezemřel na leukémii ve svých nedožitých devětadvaceti letech průkopník a lyrik fotografického obrazu Vladimír Jindřich Bufka.
Byl rodákem z Pavloviček u Olomouce, kam se jeho matka uchýlila po ovdovění a novém sňatku. Jako jeho rodiště se někdy uvádí Pavlovice u Kojetína, jde však o chybu danou asi tím, že starší jméno Pavloviček bylo „Pavlovice“. Rodina musela každopádně brzy zakotvit v Praze, kde prý Bufka absolvoval reálné gymnázium.

Piktorialisté byli pak těmi, kdo odmítli realistické podání a technickou snadnost. Do fotografie začali se zpožděním vnášet antirealistické směry, zprvu hlavně impresionismus s jeho důrazem na náladu situačního zobrazení. Na té se podílí osvětlení, jež zase souvisí s denní dobou a počasím, jakož i naladění vidoucího subjektu. Piktorialisté se také s oblibou věnovali tzv. ušlechtilým tiskům – technicky pracnějším alternativám obvyklé technologie založené na solích stříbra. Bylo v tom nejen výlučné gesto těch, podle nichž umění nemá být snadné, ale také možnost individuálních zásahů do pozitivního obrazu, typicky opět v impresionistické práci se světlem.
A právě světlo ve svých nesčetných možnostech, především však na hraně svého nedostatku, se stalo uměleckou doménou V. J. Bufky. Bufka inovoval postupy, napínal možnosti procesů a materiálů, aby získal kvalitní, náladotvorné snímky za dříve neslýchaných světelných podmínek: fotografoval v mlze, v dešti, za soumraku, v noci i v ostrém protisvětle. Jeho spojencem bylo všechno to, co se za šerých dní mohlo stát nečekaným zdrojem světla – vodní hladina, odlesky na mokrém chodníku, sníh.


Mimo tuto náladotvornou linii byl V. J. Bufka také průkopníkem a popularizátorem jedné z prvních barevných fotografických technik, tzv. autochromu. (Snímků se však dochovalo minimum a práce autochromu s barvou je poněkud příliš hrubá na to, aby tyto pionýrské výtvory dokázalo naše technikou zhýčkané oko docela ocenit.) Byl k nezastavení – z dalších žánrů a technik se věnoval mimo jiné astrofotografii, mikrofotografii, platinotypii. A ani ti nejúspěšnější z piktorialistů si pak jako profesionálové nemohli dovolit rezignovat na žánr, jímž se celý ten drahý špás dal jakžtakž financovat: na portrétní ateliérovou fotografii.
Portréty jsou tedy relativně nejčetnější kategorií Bufkových originálů, na které lze dnes narazit. Asi od roku 1909 se na fotografově práci v různé míře podílela manželka Marie Bufková, která též sama fotografovala a po manželově smrti ateliér ještě dvanáct let vedla. Práce označené slepotiskovým razítkem „Atelier Bufka“ pocházejí spíše z této doby. Marie navíc některé vyhotovené snímky posmrtně signovala manželovým jménem. Možná že to bylo jen v případech Bufkova dominantního autorského podílu. Každopádně se zdá plodnější nahlížet manžele Bufkovy jako tvůrčí jednotku, jejíž články si byly navzájem oporou a inspirací, nežli se pokoušet o rozhraničení za každou cenu.

Další četba k V. J. Bufkovi a k vývoji fotografie:
Antonín Dufek: Vladimír Jindřich Bufka. Praha, Torst, 2010.
Pavel Scheufler: Galerie c. k. fotografů. Praha, Grada 2001, str. 218–221.
Pavel Scheufler: Historické fotografické techniky. Praha, Artama 1993.