Před pár lety jsem na facebook psal o raných šumperských fotografech, které známe z reverzů vizitkových fotografií té doby, o A. Glöcknerovi z 60. let 19. století a jeho nástupci, B. Glöcknerovi. Tak si to teď upřesníme: A. Glöckner byl Anton a zemřel v Šumperku roku 1882 v udaném věku 73 let. Ale ohledně nástupce si sypu popel na hlavu. Samozřejmě že to kromě syna mohla být taky vdova! Bertha Glöcknerová se uvádí jako fotografka v živnostenském soupisu z roku 1884 a o pět let později umírá v udaném věku 77 let. Nezdvořilé to ode mě bylo tím spíš, že jsem „B. Glöcknerovi“ prve přisoudil nevšední ochotu k fotografickému experimentu – jako by to snad ženy vylučovalo… Nicméně vkrádá se přece jen pochybnost. U Glöcknerů se učil a jejich pardubickou filiálku později vedl významný fotograf Josef Pírka. V době Bertina vdovství měl být už v Pardubicích. Je to tak, že v sobě tvůrčí potenciál objevila vdova Glöcknerová po sedmdesátce, anebo byla jen majitelkou živnosti a mladý Pírka z Pardubic do Šumperka přece jen dojížděl odbavovat zakázky?
Leccos se také s pomocí kolegů podařilo upřesnit ohledně jiné šumperské fotografky, Fanny Michalke, jedné z prvních žen moravské fotografie. Fanny se nám se svým ateliérem vyskytuje v 60. letech 19. století v Šumperku, v 70. letech v Litovli a v 80. letech v Kroměříži; ze všech míst je doložen nějaký portrétní vizitkový snímek s jejím označením. Jméno a příjmení lavíruje mezi podobami Fanny a Fanni, Michalke a Michalka, zní to německy, původem musela Františka být ovšem Moravačka jako poleno, rozená Brlíková z Velkého Újezda. Narodila se prý někdy začátkem roku 1838. Za manžela měla stejně starého Antona Michalku, obchodníka s porcelánem v Olomouci, jako by se ale pohybovala spíš s domácností svého bratra Antonína Brlíka, profesora reálky a později ředitele měšťanské školy. Mizivý počet dochovaných snímků dává tušit, že podnikání jí nikdy nepřineslo úspěch. Její fotografická kariéra skrývá ještě dost záhad a klíčem k některým by mohl být právě bratr: mohl jí být oporou nejen ekonomickou, ale jako učitel „reálných věd“ i technickou?
Zdroje snímků: Vlastivědné muzeum v Šumperku, Muzeum umění v Olomouci, Vít Urválek
S velkými nadějemi jsem si pořídil publikaci Národního památkového ústavu z roku 2020 o datování historických fotografií – a dost jsem se zklamal. Brožura s titulem „Pánové, prosím smekněte“. Metodika datování a interpretace fotografií z let 1850–1918 pomocí historické pánské módy není tím, co slibuje, není ani zdaleka skutečnou metodikou. Tedy systematickým, třebas jen rámcovým návodem, jak něco dělat, v tomto případě obsahově určovat historické fotografie. Je z ní jasně cítit, že vznikla především proto, že někdo potřeboval výstup z grantového projektu. Protože jde o odbornou publikaci vytvořenou za veřejné prostředky, v jedné řadě s autorem Radkem Poláchem uveďme i odborné recenzentky, které podle tiráže publikaci posvětily, Evu Semotanovou a Lenku Zamrazilovou.
Hlavní problém je ten, že autor, nesporně odborník na historické pokrývky hlavy, se upsal k tvorbě publikace vymezené o řád obecněji, totiž celým pánským odíváním, a to zjevně aniž měl prostor příslušně rozšířit okruh studia. Zdůraznění pokrývek hlavy jako stěžejního aspektu vytvářené obecnější metodiky je tu jen znouzectností, nikoli jakýmsi „zjištěním“ (jak je prezentováno na str. 9). Mohla to být obstojná brožurka o využití klobouku, čepic a přileb ve výkladu starých fotografií. Jenže ta by se – navíc asi jako jako recyklát autorových předchozích prací – dostatečně nevyjímala v grantu s obecným výměrem „Historický fotografický materiál – identifikace, dokumentace, interpretace [atd.]“.
Úvodní obecnější kapitolky tedy podávají kusou a chaotickou historii pánského civilního oděvu, doprovázenou sice trochu podrobnějším výkladem pokrývek hlavy, nastavovanou však zbytečnými anekdotami, irelevantními dobovými fakty (životní osudy Bedřicha Smetany a financování výstavby Národního divadla, historie tabáku a holicích prostředků…) a zbytečnými firemními detaily z historie krejčovství a kloboučnictví. Většina uvedeného má přinejlepším velmi volný vztah k tématu a bezpečně se míjí s potřebou každého, kdo drží v ruce starou fotografii a snaží se vyvodit něco z jejího obrazového obsahu.
Neadekvátní je v publikaci rovněž práce s obrazem. Je sice v principu dobře, že autor hojně přispívá vlastnoručně pořízenými snímky z domovského novojičínského muzea i odjinud, tím je ale opět dán příliš úzký okruh zahrnutého materiálu. Klobouků je místy až příliš (viz několik prakticky stejných, totiž aspoň pro účely rozpoznávání na drobných fotoportrétech 19. století, na str. 14–15, 59, 66), k ostatnímu většinou relevantní obrázek chybí, zato se rozměr brožury naplňuje málo relevantními snímky (str. 17, 29, 33). Rozsáhlý přehled střihů pánských kabátů na str. 19–28 je sice užitečný, přesto však svým zařazením působí poněkud náhodně – jako materiál, který byl shodou okolností zrovna k dispozici.
Ke zdrcující většině užitečných rozlišujících znaků na fotografiích se nám obrazové ilustrace nedostane, snad proto, že větší komplikaci než její dohledání by představovalo její akademicky korektní převzetí. Markantní je to hlavně v pozdějších kapitolách, u hodnostních a útvarových označení armády, námořnictva, úředníků, četníků, železničářů, a ještě více v sekci faleristické. Opisovat historii a podobu četných rakousko-uherských řádů a medailí v dlouhých odstavcích bez obrázku a spoléhat se, že se jimi zájemce o interpretaci staré fotografie bude prodírat, je iluzorní. Wikipedie nebo webové stránky různých nadšenců poslouží lépe, zájemců o militárie je u nás dost. Nedostatku ilustrací je škoda, třeba kapitolky věnované armádním uniformám, livrejům služebnictva a právě vyznamenáním jsou jinak pro tuto nespecializovanou úroveň výkladu uspokojivě podrobné. (O kapitolkách na téma duchovních a četnictva se bohužel nedá říct ani tolik.)
Dalším omezením publikace oproti slibnému obecnějšímu názvu je údajné, v úvodu publikace zmíněné zaměření na šlechtické fondy fotografií. Jistě je to jeden z možných směrů pozornosti. Jednak by ale bylo vhodné deklarovat to v názvu, jednak to v publikaci vede k popisům snímků a životních epizod nahodilých aristokratů, které jsou do výkladu zařazeny bez jasného důvodu (str. 37, 74–76, 111–113). Tematicky dosti okrajová je také kapitola o zámořských cestách šlechty, zakončená příznačně přehledem typických pokrývek hlavy (ale ne ostatního oděvu) u domorodých obyvatel napříč zámořím.
Ve svých nejsvětlejších chvílích kniha nabízí základní zorientování v příslušném dílčím tématu a na detaily odkazuje do speciálnějších publikací. Takových pasáží je ale pohříchu málo a byl by alibismus omlouvat to tím, že jde „jen o metodiku“. Nedostatky díla podtrhuje špatná redakce věcná (překládáme-li Wien jako Vídeň, pak bychom jistě měli i Pozsony jako Bratislavu; Bedřich Smetana se určitě nefotil před rokem 1800…), typografická (podivná práce s tučným řezem písma na str. 71–73, 89–90), zanechané překlepy a především špatná stylistika plodící nesmyslné věty. („Existence hasičských dobrovolnických sborů ve druhé polovině 19. století si za své počiny vysloužila […] vydání […] medaile […]“; „Bohužel záležitost dědictví rodu Hohenbergů je jedna z mála sbírkových kolekcí v České republice, která celkem celistvě uzavírá životní osudy arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a jeho rodiny.“)
O aspektech dnešního akademického provozu, které k podobným výsledkům vedou, tu spekulovat nebudu. Různé z nich si dovedu představit, mechanismy ale zůstávají skryty a jméno si tu kazí konkrétní instituce, konkrétní lidé.
Radek Ocelák
—————————
Národní památkový ústav, Radek Polách: „Pánové, prosím smekněte“. Metodika datování a interpretace fotografií z let 1850–1918 pomocí historické pánské módy. Praha, 2020. Odborné recenzentky Prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc., Ing. Lenka Zamrazilová.
Nálepkové reverzy vizitkových fotografií jsou hlavně záležitost nejstaršího období, tedy doby po roce 1860. Tohle je ale novější a pěkný doklad toho, jak se měnil grafický styl kabinetek se zánikem habsburského mocnářství. Pod hnědou nálepkou táborského Šechtla a Vosečka je nepochybně nějaká variace na rakouskou orlici nebo šlechtický erb. Obojí vyšlo koncem roku 1918 se vznikem republiky z módy natolik, že ateliéru stálo za to, nouzově tento motiv přelepit civilnější značkou, ačkoli to narušuje původní grafické provedení reverzu.
Taky jedna pěkná disciplína kabinetkového sběratelství: zobrazení fotografických ateliérů na reverzech. Když už někdo do takové grafiky investoval, tak si tam nechal skutečně vyobrazit svůj vlastní podnik. Zde tanvaldský Zeman a jaroměřský Lorenz.
Co si budem povídat, královská disciplína vizitkového a kabinetkového sběratelství je prostě Praha. Eckerta s Langhansem určitě znáte. Znáte třeba i M. L. Wintera, Langera a Pommerreniga, Hynka Fiedlera, Žáka a Rachotu, J. Tomáše a J. Mulače. Ale Praha tím zdaleka nekončí. Co třeba Müller a Veverka, Kvieton a Stolc, Oskar von Helly? Nebo M. L. Wambera, Obholzer a Schrenk, Zuna, smíchovský Rech anebo Wischata a Braasch?
Kdo je má ve sbírce všechny, ať volá “bingo”.
P. S. Připravuju novou verzi katalogu předsecesních vizitek z českého území. Jestli v dosavadní verzi postrádáte něco ze svých regionálních vzácností a máte chuť se pochlubit, budu rád.
Novinka: Objevila se možnost plošněji dohledávat snímky obyvatel a rodáků okresů Znojmo a Písek, kteří se dožili nejméně roku 1940. Tj. včetně osob jmenovitě neuvedených v mojí fotogenealogické nabídce. Napište mi svou poptávku.
Něco pro fanoušky historie, Uher, šlechty a tlustých románů: právě vydávám první díl „Transylvánské trilogie“ hraběte Mikuláše Bánffyho (1873–1950). Román „Byli jste sečteni“ vychází v překladu skvělého Roberta Svobody jako čtvrtý svazek mojí Edice Sedmihradsko.
Transylvánská trilogie je u nás dosud zcela neznámé románové veledílo první poloviny minulého století. Hornatá Transylvánie, jinak také Sedmihradsko, byla odedávna územím spadajícím pod uherskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska na základě mocenských dohod připadlo rumunskému státu. Bánffyho trilogie je rozsáhlým obrazem života transylvánské aristokracie: jejího nákladného a pohodlného životního stylu, plesů, lovů, hostin, hazardu, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích.
V uherské společnosti, kde šlechta hrála v počátcích 20. století dosud klíčovou roli, byl Mikuláš Bánffy významnou postavou, v jednu dobu dokonce ministrem zahraničí. Jeho románové dílo jako by pak bylo dodatečnou předzvěstí zániku: zániku uherské šlechty jako vedoucí společenské třídy, která ve svých palácích, kasinech a tanečních sálech nedokázala pochopit proměny okolního světa a byla nakonec smetena a rozprášena vichrem světové války i navazujících změn. Svým rozsahem i kompozicí je trilogie srovnatelná s velkými romány 19. století typu Anny Kareninové, zájmem o jednotlivá patra dobové aristokracie Bánffy připomíná Marcela Prousta. Kulisy jsou však čistě uherské. Unikátní kombinace romantiky s domácí i zahraniční politikou definitivně vyvrací obvyklou domněnku, že „Transylvánie = upíři“!
Je to kniha pro všechny, kdo si rádi přečtou pořádný román klasického střihu, s bohatstvím postav a s romantickou linkou. Pro zájemce o dobu soumraku habsburské monarchie a o historicky proměnlivou maďarsko-rumunskou hranici, která svým způsobem zatěžuje Evropu dodnes. Prosím šiřte tuhle novinku dál, ať můžou vyjít i další dva díly trilogie!
A co že se v prvním dílu odehrává? Mladý hrabě Valentin Abády se po letech v diplomatických službách vrací do rodné Transylvánie. Tolik je toho potřeba změnit! Ale pro samé společenské povinnosti, lovy, plesy, hostiny jako by na to ani nebyl čas. Bratranec Ladislav hazarduje se svým jměním, talentem i náklonností čisté Kláry. Uherská politika je zahleděná sama do sebe, nevnímá rostoucí mezinárodní napětí. Ostatní mocnosti zbrojí, ale Maďaři se hádají o barvy střapců na důstojnických šavlích… A navíc je tu ta žena, Adriana. Skoro ještě dívka, ale už vdaná. Jiná než všechny ostatní.
Knihu seženete v některých nezávislých knihkupectvích nebo vám ji můžu poslat sám. Více o objednávkách zde: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy
Ateliér Moritze Ludwiga Wintera a jeho bratří byl komerčně nejúspěšnějším fotografickým podnikem rané vizitkové éry v Praze. Fotografování probíhalo v důstojném, honosném prostředí a snímky dosahovaly vysoké kvality. Množství dochovaných vizitkových fotografií z tohoto ateliéru nám dovolilo sestavit relativně přesnou časovou řadu jeho kartonových úprav. Tomuto úkolu napomáhá rovněž zjevně systematické, byť ne dokonalé průhledné číslování zakázek na reverzech Winterových kartonů, jež je v pražském kontextu výjimkou. V závěru uvádíme odhad relativní vzácnosti jednotlivých typů.
Typ 01 – asi rok 1861
Reverz „Photographie von Gebrüder Winter“, nečíslovaný. Averz bez potisku, časté je však úzké ostřižení kartonu kolem snímku.
Typ 02 – rok 1861/1862?
Nálepkový (02a) nebo tištěný (02b) reverz „Photographie von M. L. Winter“, nečíslovaný. Averz bez potisku.
Typ 03 – 1862
Reverz „M. L. Winter Photograph“, nečíslovaný, averz „Winter 1862“ vpravo dole, bezpatkovým písmem (03a) nebo patkovým písmem (03b).
Typ 04 – rok 1863
Averz „Winter 1863“ již pouze patkově, reverz beze změny, ale zpravidla nese razítkové číslo zakázky vlevo dole.
Typ 05 – rok 1864/1865?
Averz „Winter 1864“ (05a) nebo jen „Winter“ (05b, časově asi překryv s typem 05a a trvá o něco déle). Do reverzu přibývá působiště „Carlsbad“, číslování zakázky je zprvu razítkové, později ruční.
Typ 06 – roky cca 1865–1875
Souhrnný typ rokokově zdobných kartonů se zaoblenými rohy. Papír nelesklý, nejprve bílý, později dominuje žlutohnědý. „Winter phot.“ na averzu bývá na bílých kartonech vlevo nebo vpravo, na žlutohnědých jen vpravo. Rokokový reverz „M. L. Winter Photograph Prag & Carlsbad“ tištěn v různých odstínech červené, řidčeji černě, číslování zakázky je ruční nebo chybí.
Dílčí typy dále rozlišujeme podle detailů dekorace na reverzu vlevo od „M. L. Winter“; datování je pouze přibližné na základě relativního srovnání zakázkových čísel:
06a: „kolmé trny se spirálkou“ – cca 1865?
06b: „rozviliny“ – cca 1865–1868?
06c: „vinné listy“ – cca 1868–1875?
06d: „vodorovný trn“ – cca 1870–71?
06e: „vinné listy“, místo „Prag & Carlsbad“ je však pouze „Prag“ – cca 1875?
Časově následující typ má ještě podobnou estetiku reverzu, kartony jsou však lesklé, o několik milimetrů širší formát, snímek na averzu je červeně rámovaný. Pozdější kartonové úpravy se různí a spadají do běžné pražské produkce; ateliér zřejmě postupně přicházel o své výlučné postavení a kvantitativní prvenství.
V následujícím přehledu vzácnosti označujeme hvězdičkou (*) typy, které jsou v rámci winterovské produkce méně obvyklé, dvěma hvězdičkami (**) typy, které považujeme za vzácné.
