Nejranější ateliéry v Olomouci

Olomoučtí fotografové – co mám zatím ve sbírce nejranějšího? Od Pichlera a spol. z poloviny 60. let je to rodinka, kterou by třeba některý místní historik dokázal podle neobvyklého zjevu identifikovat. A pak raný Seeburger z roku 1864, tehdy ještě ve společném podniku s lvovským Fejou. V 60. letech se pak stihl v Olomouci zařídit ještě E. Selinger, který se cca od roku 1868 vyskytuje na téže adrese Böhmengasse 517 jako dříve Pichler. (Není jasné, zda vyloženě přebral jeho ateliér, u Pichlera máme totiž v podobnou dobu doložen pozdní výskyt na adrese Oberring 365.)

Od kolegy vím o velmi raných olomouckých vizitkách označovaných nálepkou, podobně jako na následujícím obrázku (zde ale z jiného místa). Sám ve sbírce žádnou nemám a vyvažoval bych takříkajíc zlatem…

Krotitel světla z Pavloviček: V. J. Bufka

Tak, jako českou literaturu poznamenalo nevyjasněné zmizení dosud mladého Františka Gellnera na haličské frontě první světové války, mohla se i fotografie vyvíjet jinak, kdyby v květnu 1916 nezemřel na leukémii ve svých nedožitých devětadvaceti letech průkopník a lyrik fotografického obrazu Vladimír Jindřich Bufka.

Byl rodákem z Pavloviček u Olomouce, kam se jeho matka uchýlila po ovdovění a novém sňatku. Jako jeho rodiště se někdy uvádí Pavlovice u Kojetína, jde však o chybu danou asi tím, že starší jméno Pavloviček bylo „Pavlovice“. Rodina musela každopádně brzy zakotvit v Praze, kde prý Bufka absolvoval reálné gymnázium.

V. J. Bufka – záznam o narození
Rodný a křestní záznam z Pavloviček, římskokatolický farní úřad Chválkovice: 16. července 1887 se rodí a 24. července je pokřtěn Vladimír Jindřich Jan, bydlištěm v čísle 36 (sklad břidlic). Otec: Bufka Eduard Jan, účetní akciové [společnosti na?] dobývání břidlice v Pav[lovičkách], syn Štěpána Bufky, [hostinského?] z Josefova a jeho ženy Anny rodem [?]-ové z Josefova. Matka: Karola, dcera Jindřicha Wankla, med. d[okto]ra a jeho ženy Elišky, rodem Šímové. Podle pozdějšího přípisku se 18. 11. 1911 Vladimír oženil na Královských Vinohradech [?] s Marií Ber…[?]. Kniha narození z let 1886–1949 je dosud uložena na olomouckém magistrátu.
Dnes je Bufka vedle známějšího Františka Drtikola řazen k nejvýznamnějším zástupcům tzv. piktorialismu: zjednodušeně řečeno šlo o fotografy zastávající názor, že originalita fotografie a umělecká hodnota snímku spočívá především ve způsobu vidění, který je do fotografického snímku vtělen. Taková obhajoba fotografie byla reakcí na předchozí vývoj. První generace portrétních fotografů po roce 1860 kladla své umění vizitkových snímků do souvislostí dobového malířství – cenila si kompozice a aranže, tvořila ve stylu, který bychom mohli nazývat „důstojným realismem“. Tato dovednost rychle zevšedněla a portrétní fotografie se stala čistě živnostenským artiklem; odbouráním mokrého kolódiového procesu byla pak navíc technická stránka věci zpřístupněna i amatérům a „svátečním“ rodinným fotografům.

Portrétní umění raných vizitkových fotografů (1860–65). S touto tradicí „důstojného realismu“, za půl století degradovanou, se piktorialisté museli aktivně a vědomě rozejít. Foto z vlastní sbírky.

Piktorialisté byli pak těmi, kdo odmítli realistické podání a technickou snadnost. Do fotografie začali se zpožděním vnášet antirealistické směry, zprvu hlavně impresionismus s jeho důrazem na náladu situačního zobrazení. Na té se podílí osvětlení, jež zase souvisí s denní dobou a počasím, jakož i naladění vidoucího subjektu. Piktorialisté se také s oblibou věnovali tzv. ušlechtilým tiskům – technicky pracnějším alternativám obvyklé technologie založené na solích stříbra. Bylo v tom nejen výlučné gesto těch, podle nichž umění nemá být snadné, ale také možnost individuálních zásahů do pozitivního obrazu, typicky opět v impresionistické práci se světlem.

A právě světlo ve svých nesčetných možnostech, především však na hraně svého nedostatku, se stalo uměleckou doménou V. J. Bufky. Bufka inovoval postupy, napínal možnosti procesů a materiálů, aby získal kvalitní, náladotvorné snímky za dříve neslýchaných světelných podmínek: fotografoval v mlze, v dešti, za soumraku, v noci i v ostrém protisvětle. Jeho spojencem bylo všechno to, co se za šerých dní mohlo stát nečekaným zdrojem světla – vodní hladina, odlesky na mokrém chodníku, sníh.

Nokturno. Barevný gumotisk, V. J. Bufka 1908, Moravská galerie v Brně, převzato z publikace Antonína Dufka v Torstu.

Bez názvu (u Votivkirche ve Vídni), V. J. Bufka 1910, Moravská galerie v Brně, převzato z publikace Antonína Dufka v Torstu.

Mimo tuto náladotvornou linii byl V. J. Bufka také průkopníkem a popularizátorem jedné z prvních barevných fotografických technik, tzv. autochromu. (Snímků se však dochovalo minimum a práce autochromu s barvou je poněkud příliš hrubá na to, aby tyto pionýrské výtvory dokázalo naše technikou zhýčkané oko docela ocenit.) Byl k nezastavení – z dalších žánrů a technik se věnoval mimo jiné astrofotografii, mikrofotografii, platinotypii. A ani ti nejúspěšnější z piktorialistů si pak jako profesionálové nemohli dovolit rezignovat na žánr, jímž se celý ten drahý špás dal jakžtakž financovat: na portrétní ateliérovou fotografii.

Portréty jsou tedy relativně nejčetnější kategorií Bufkových originálů, na které lze dnes narazit. Asi od roku 1909 se na fotografově práci v různé míře podílela manželka Marie Bufková, která též sama fotografovala a po manželově smrti ateliér ještě dvanáct let vedla. Práce označené slepotiskovým razítkem „Atelier Bufka“ pocházejí spíše z této doby. Marie navíc některé vyhotovené snímky posmrtně signovala manželovým jménem. Možná že to bylo jen v případech Bufkova dominantního autorského podílu. Každopádně se zdá plodnější nahlížet manžele Bufkovy jako tvůrčí jednotku, jejíž články si byly navzájem oporou a inspirací, nežli se pokoušet o rozhraničení za každou cenu.

Portrét neznámé ženy, V. J. Bufka 1915, vlastní sbírka.

Další četba k V. J. Bufkovi a k vývoji fotografie:

Antonín Dufek: Vladimír Jindřich Bufka. Praha, Torst, 2010.

Pavel Scheufler: Galerie c. k. fotografů. Praha, Grada 2001, str. 218–221.

Pavel Scheufler: Historické fotografické techniky. Praha, Artama 1993.

Ateliér Arnold Švarc, Velká Bystřice

V 19. století bylo fotografování ještě záležitostí především bohatších vrstev a stálý fotografický salon se udržel jen ve městě. V prvních dekádách 20. století už ale dochází k rozšiřování zákaznictva o nižší střední vrstvu a rolnictvo. Úspěšnou firmou tak může být třeba i ateliér Arnold Švarc ve Velké Bystřici u Olomouce. Vyučil se ve Vysokém Mýtě, do Velké Bystřice se vrátil asi 1908 a v následujících desetiletích fotograficky “odbavil” pěknou řádku hanáckých rodin. Informaci a foto z rodinného archivu poskytla paní Bohumila Kopečná.