Aktuality

Kompletní nabídka rozšířena o cca 1500 osob.

Zákaznický vkus se mění. Elegantní černý karton se zlatým písmem a ořízkou byl v kurzu hlavně v 80. letech předminulého století. Někomu tyhle fotky mohou přípomínat hororové rekvizity, ve své době to byl ale výkřik módy.

Apropó, sledujete nás už na Facebooku? Ještě ne? Tak můžete tady.

Šedesátá léta 19. století – doba vůbec prvního masového rozšíření fotografie. Patent tzv. vizitkové fotografie, při níž se obraz snímal vícenásobně na jednu desku, znamenal výrazné zlevnění fotografií a jejich zpřístupnění středním městským vrstvám. Nastalo vizitkové šílenství, hromadné zakládání rodinných alb a horečné vyměňování podobenek. Fotografické ateliéry vyrostly jako houby po dešti, v tuto dobu především v Praze a v lázeňských městech. Vizitky často zachycují celou postavu a můžeme tak na nich obdivovat módu doby, kterou si jinak s fotografií ještě příliš nespojujeme. Například úctyhodné rozměry dámských krinolín, jejichž zlatým věkem byla právě 60. léta.

 

Ferrotypie, technická zvláštnost, na kterou můžete tu a tam narazit v krabici starých rodinných fotek. Fotografie na plechu. Okolo přelomu 19. a 20. století byla ferrotypie, na rozdíl od klasických “vizitek” a “kabinetek” na kartonu, jakýmsi nejnižším patrem živnostenské fotografie. Laciné a nenáročné ferrotypie zhotovovali hlavně potulní pouťoví fotografové, později dokonce první fotoautomaty. Bývají to spíš příležitostné podobenky než reprezentativní rodinné portréty; najdeme mezi nimi zvýšené procento žertovných póz, souvisejících s pouťovým prostředím. Nebývají označené jménem fotografa a málokdy jsou popsané, zkrátka proto, že se na jejich povrch špatně píše. Z technického hlediska stojí za zmínku, že nejde o pozitiv exponovaný z dřívějšího negativu, nýbrž o slabě exponovaný negativ, který se na černém pozadí jeví jako pozitiv. I proto ferrotypie neposkytují příliš kvalitní obraz. Máte taky doma nějakou?

9. 7. 2017 – kompletní nabídka fotografií rozšířena o cca 1500 osob.

Tyto stránky se zrodily z lásky ke starým fotografiím a k rodinné historii. Z poznání, že stará portrétní fotografie nám sděluje v nějakém ohledu víc než jakýkoli psaný záznam. Z neodbytného dojmu, že někde na světě se povalují fotky našich předků, kterým jsme nikdy neměli možnost pohlédnout do tváře.

Počátky fotografie sahají do první poloviny 19. století a její velké rozšíření v majetnějších vrstvách se datuje do jeho 60. let. Začátkem 20. století byla fotografie v českých zemích již velmi běžnou záležitostí. Z této úvahy plyne, že naprostá většina našich předků zemřelých po roce 1900 – v případě středních a vyšších vrstev třeba i po roce 1870 – pravděpodobně nejednou v životě stála před objektivem fotoaparátu. Jenže fotografie v době před-digitální jsou z podstaty věci artefakty. Ztrácejí se fyzicky – a ztrácí se také povědomí o tom, koho zobrazují.

Naší ideou je fotogenealogie. Možnost dohledat k určenému rodu fotografie tak staré, že bychom při pohledu na ně pocítili skutečnou závrať z času. Ke skutečné fotogenealogii máme dosud na míle daleko, a tak to bereme z opačného konce. Začínáme s popsanými fotografiemi osob a hledáme, kdo by se jich ujal. Držte nám palce.

Kdo se ujme této krásné staré fotografie??

Hledáme potomky rodiny Václava Borového, o kterou se má podle popisu jednat. Rodina žila v obci Libeř nedaleko na jih od Prahy. Foto je z doby někdy kolem roku 1900.

Kdo se první prokáže jako přímý potomek tohoto Václava Borového, bude mít u nás výjimečně tuto fotografii zdarma.

Prosíme o sdílení!

Stránky Podoby předků se právě připravují, děkujeme za vaši přízeň.