Autor: Radek Ocelák

Ateliér Moritze Ludwiga Wintera a jeho bratří byl podnikatelským esem Prahy šedesátých let (řeč je pochopitelně o 19. století). Jeho vizitky patřily k tomu nejlepšímu, co v tomto oboru ve městě vznikalo; objemem produkce přitom Winter bezpečně převyšoval všechny konkurenční salony. Zvláště celofigurové portréty z první poloviny této dekády jsou potěchou i pro oko moderního pozorovatele: čistota figury s důrazem na dokonalost oděvu (móda plášťů, cylindrů a krinolín), minimum zbytečných rekvizit, jen sem tam kus nábytku (který pravda v dané době není zrovna vzorem tvarové střídmosti). Mezi vizitkami ze 60. let, na které sběratel běžně narazí, jsou ty Winterovy vůbec nejčastější a cenově dobře dostupné. Jestli je pro vás stará fotografie estetickou zálibou a nesejde vám zas tak moc na sběratelské exkluzivitě, doporučuji tedy jít právě po „winterovkách“.

Reklama spřízněnému projektu… Tedy personálně spřízněnému. Fotky tam nejsou, ale kdo má kořeny v Rumunsku, nechť zbystří. Kniha “Větev ztracená, nalezená. Cestovní a úřední zprávy o Slovácích v Rumunsku z let 1930–1949” – vydání starých, dosud nikdy nevydaných textů ke krajanům v Rumunsku. Mimo jiné třeba pověstné zprávy Granatiera a Třešňáka z roku 1930, stejně jako Štědronského shrnující zprávy o provedení reemigrační akce z roku 1949. Více ke knize i k objednávkám zde: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy/

Tak mocně se fenomén vizitkové fotografie šířil Evropou na východ, že došel – až na Moravu Třeba do Brna, které mělo své první ateliéry jako každé pořádné město už v šedesátých letech: Mayssla, Brožka a z vyobrazených pak Quittnera, Trappa či salon Rafael v rukou rodiny Klíčů. Moravské fotografie z druhé poloviny 19. století, častěji než české, mívají i svůj etnografický půvab – díky širšímu zachování krojů v městském oblékání.

Tenhle kousek je zábavný. „Vkusně upravené papírové podobizny v 10 minutách. Žádný plech.“ Jaký plech? Jedná se o odkaz na ferrotypii, techniku rychlého zhotovování levných pouťových fotografií. Pověst ferrotypů byla zřejmě tak špatná, že se proti i nim na svém kartonu vymezuje i pochybný vinohradský ateliér, jehož jedinou devizou je nejspíš právě to, že fotografie zhotovuje na papír. A s antickým sloupem v pozadí, nejspíš vlastnoručně malovaným. Ironické pak je, že ferrotypy ve svém dnešním dochování patří k nejprokreslenějším a svým způsobem i nejautentičtějším portrétům z počátku dvacátého století a běžně na ně zas tak moc nenarazíte. Zatímco druhořadých vizitkových portrétků z pozdně secesní doby je záplava a dostanete jich dva tucty za krejcar. Na třetím obrázku pro srovnání jeden skutečný ferrotyp.

 

Malé sobotní poučení o fotografických formátech 19. století. Početně vzato všechno válcovaly “vizitky”. Co do obliby, dýchaly jim na záda větší kabinetky, které ale výrazně vyšší cenou nevyvažovaly své jen o něco velkorysejší portrétní možnosti. A pak už jen peloton různých experimentů od kolibříků po obludy skorem půlmetrové, podivností a sezónních trendů, dnes nepříliš často vídaných a ne ani nějak zvlášť ceněných. Ono taky co chcete v otázce “formát portrétu” velkého vymyslet – leda snad protáhnout do vysoka, aby se elegantně vešla celá secesní postava. A víte co? My sběratelé jsme vlastně rádi, ony se ty vizitky v univerzální velikosti hrozně dobře skladují, a tedy sbírají. Mimochodem, kdyby někdo chtěl toho podepsaného Machara, určitě se dohodneme, já na něm nelpím.

Nahoře nejklasičtější formáty: dvě vizitky s kabinetkou. Typická vizitka z 60. a 70. let (kromě vůbec nejranějších) je o chlup užší než pozdější kusy, rozměr kartonu bývá nejčastěji 60 na 105 mm. Od 80. letech to pak bývalo typických zhruba 66×106. Vizitka bývá pak okolo 105×165. Na obou formátech se nám vyskytují žánry od detailního portrétu přes postavu po skupinu, i když skupina postav na vizitce je spíš vzácnost starších dob.

Experimenty. Protažený pozdně secesní formát postavy, oblíbený cca v letech 1913–1915, lázeňský formát Promenade z téže doby a experimentální čtvereček z doby kolem přelomu století.

Vpravo: Extrémy. Velký formát Boudoir, aneb na tohle se fotíte, když jste důležitej až na půdu. A naopak drouboučký Mignon/Colibri. Je libo miňonku?

Libo něco z Hradce Královýho? Jako každé velké město, i Hradec měl své fotografické salony už v prvních dekádách fotografie. Od šedesátých let to byly především ateliéry K. Bitterlicha a Adolfa Russe, který později předal živnost synu Juliovi.

Dokonalá jednota obsahu a stylu, nebo spíš je to styl sám… Vizitková fotografie z pražského ateliéru Jindřicha Eckerta, rok 1905. Salón tohoto tehdy již starého pána byl za oněch časů nejexkluzivnějším podnikem z pražských fotografických ateliérů a jeho klientelou byla především smetánka. Eckert nepotřeboval honit módní trendy a to se odráží na úpravě kartonu: v době, kdy téměř všechny ateliéry na kartonech dávno přijaly secesní tvarosloví (zešikmená a ozdobná písma, rostlinné motivy, nejčastěji v zeleném provedení), Eckert se umanutě drží klasicistního fontu, erbů, zobrazených vyznamenání, to vše v sevřeném provedení typickém pro mnohem starší dobu. Dokonce v latině! Celé provedení včetně nákladného slepotisku naznačuje: tohle opravdu není ateliér, který by hledal zákazníky na ulici. Odtažité zachycení “kandidátky Pavly” v neobvykle nadčasovém odění pak celou scénu dokonale dotváří.

Jak šel čas pro jednu neznámou ženu z Táborska. Nejstarší fotografie vypadají na začátek 70. let, poslední na konec osmdesátých. Devatenáctého století, samozřejmě. Foto z táborských ateliérů Alexandr Seik a Ignác Josef Schächtl.

Tak jsem si udělal radost pár přírůstky do sbírky… Všechno 60. léta předminulého století a vesměs vzácnější pražské ateliéry: Jan Brandeis, Maria Naser, Wilhelm Rupp, Karel Pták, Amand Helm, Wilhelm Horn, Ambrož Stretti, Antonín Beran.

 

Průběžně aktualizuji svůj Katalog české vizitkové fotografie. První díl usiluje o co nejúplnější pokrytí tématu vizitkových portrétů na území dnešní ČR od počátků do nástupu secese.

Starší verze jsou níže volně ke stažení. Novější verze zašlu zájemcům zdarma na vyžádání. Napište mi zprávu na:

foto@podoby-predku.cz

Aktuální verze z 16. 2. 2024 má číslo 1.8, je v ní pokryto asi 75 ateliérů navíc oproti verzi 1.5.

Archiv starších verzí: 1.5 zde, 1.4 zde, 1.3 zde, 1.2 zde,  1.1 zde, 1.0 zde.

Radek Ocelák: Katalog české vizitkové fotografie. Díl I, doba předsecesní (1859 – cca 1892)