19-10-2019

Malé sobotní poučení o fotografických formátech 19. století. Početně vzato všechno válcovaly „vizitky“. Co do obliby, dýchaly jim na záda větší kabinetky, které ale výrazně vyšší cenou nevyvažovaly své jen o něco velkorysejší portrétní možnosti. A pak už jen peloton různých experimentů od kolibříků po obludy skorem půlmetrové, podivností a sezónních trendů, dnes nepříliš často vídaných a ne ani nějak zvlášť ceněných. Ono taky co chcete v otázce „formát portrétu“ velkého vymyslet – leda snad protáhnout do vysoka, aby se elegantně vešla celá secesní postava. A víte co? My sběratelé jsme vlastně rádi, ony se ty vizitky v univerzální velikosti hrozně dobře skladují, a tedy sbírají. Mimochodem, kdyby někdo chtěl toho podepsaného Machara, určitě se dohodneme, já na něm nelpím.

Nahoře nejklasičtější formáty: dvě vizitky s kabinetkou. Typická vizitka z 60. a 70. let (kromě vůbec nejranějších) je o chlup užší než pozdější kusy, rozměr kartonu bývá nejčastěji 60 na 105 mm. Od 80. letech to pak bývalo typických zhruba 66×106. Vizitka bývá pak okolo 105×165. Na obou formátech se nám vyskytují žánry od detailního portrétu přes postavu po skupinu, i když skupina postav na vizitce je spíš vzácnost starších dob.

Experimenty. Protažený pozdně secesní formát postavy, oblíbený cca v letech 1913–1915, lázeňský formát Promenade z téže doby a experimentální čtvereček z doby kolem přelomu století.

Vpravo: Extrémy. Velký formát Boudoir, aneb na tohle se fotíte, když jste důležitej až na půdu. A naopak drouboučký Mignon/Colibri. Je libo miňonku?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *