Není před čím smekat (recenze publikace „Pánové, prosím smekněte“)

S velkými nadějemi jsem si pořídil publikaci Národního památkového ústavu z roku 2020 o datování historických fotografií – a dost jsem se zklamal. Brožura s titulem „Pánové, prosím smekněte“. Metodika datování a interpretace fotografií z let 1850–1918 pomocí historické pánské módy není tím, co slibuje, není ani zdaleka skutečnou metodikou. Tedy systematickým, třebas jen rámcovým návodem, jak něco dělat, v tomto případě obsahově určovat historické fotografie. Je z ní jasně cítit, že vznikla především proto, že někdo potřeboval výstup z grantového projektu. Protože jde o odbornou publikaci vytvořenou za veřejné prostředky, v jedné řadě s autorem Radkem Poláchem uveďme i odborné recenzentky, které podle tiráže publikaci posvětily, Evu Semotanovou a Lenku Zamrazilovou.

Hlavní problém je ten, že autor, nesporně odborník na historické pokrývky hlavy, se upsal k tvorbě publikace vymezené o řád obecněji, totiž celým pánským odíváním, a to zjevně aniž měl prostor příslušně rozšířit okruh studia. Zdůraznění pokrývek hlavy jako stěžejního aspektu vytvářené obecnější metodiky je tu jen znouzectností, nikoli jakýmsi „zjištěním“ (jak je prezentováno na str. 9). Mohla to být obstojná brožurka o využití klobouku, čepic a přileb ve výkladu starých fotografií. Jenže ta by se – navíc asi jako jako recyklát autorových předchozích prací – dostatečně nevyjímala v grantu s obecným výměrem „Historický fotografický materiál – identifikace, dokumentace, interpretace [atd.]“.

Úvodní obecnější kapitolky tedy podávají kusou a chaotickou historii pánského civilního oděvu, doprovázenou sice trochu podrobnějším výkladem pokrývek hlavy, nastavovanou však zbytečnými anekdotami, irelevantními dobovými fakty (životní osudy Bedřicha Smetany a financování výstavby Národního divadla, historie tabáku a holicích prostředků…) a zbytečnými firemními detaily z historie krejčovství a kloboučnictví. Většina uvedeného má přinejlepším velmi volný vztah k tématu a bezpečně se míjí s potřebou každého, kdo drží v ruce starou fotografii a snaží se vyvodit něco z jejího obrazového obsahu.

Neadekvátní je v publikaci rovněž práce s obrazem. Je sice v principu dobře, že autor hojně přispívá vlastnoručně pořízenými snímky z domovského novojičínského muzea i odjinud, tím je ale opět dán příliš úzký okruh zahrnutého materiálu. Klobouků je místy až příliš (viz několik prakticky stejných, totiž aspoň pro účely rozpoznávání na drobných fotoportrétech 19. století, na str. 14–15, 59, 66), k ostatnímu většinou relevantní obrázek chybí, zato se rozměr brožury naplňuje málo relevantními snímky (str. 17, 29, 33). Rozsáhlý přehled střihů pánských kabátů na str. 19–28 je sice užitečný, přesto však svým zařazením působí poněkud náhodně – jako materiál, který byl shodou okolností zrovna k dispozici.

Ke zdrcující většině užitečných rozlišujících znaků na fotografiích se nám obrazové ilustrace nedostane, snad proto, že větší komplikaci než její dohledání by představovalo její akademicky korektní převzetí. Markantní je to hlavně v pozdějších kapitolách, u hodnostních a útvarových označení armády, námořnictva, úředníků, četníků, železničářů, a ještě více v sekci faleristické. Opisovat historii a podobu četných rakousko-uherských řádů a medailí v dlouhých odstavcích bez obrázku a spoléhat se, že se jimi zájemce o interpretaci staré fotografie bude prodírat, je iluzorní. Wikipedie nebo webové stránky různých nadšenců poslouží lépe, zájemců o militárie je u nás dost. Nedostatku ilustrací je škoda, třeba kapitolky věnované armádním uniformám, livrejům služebnictva a právě vyznamenáním jsou jinak pro tuto nespecializovanou úroveň výkladu uspokojivě podrobné. (O kapitolkách na téma duchovních a četnictva se bohužel nedá říct ani tolik.)

Dalším omezením publikace oproti slibnému obecnějšímu názvu je údajné, v úvodu publikace zmíněné zaměření na šlechtické fondy fotografií. Jistě je to jeden z možných směrů pozornosti. Jednak by ale bylo vhodné deklarovat to v názvu, jednak to v publikaci vede k popisům snímků a životních epizod nahodilých aristokratů, které jsou do výkladu zařazeny bez jasného důvodu (str. 37, 74–76, 111–113). Tematicky dosti okrajová je také kapitola o zámořských cestách šlechty, zakončená příznačně přehledem typických pokrývek hlavy (ale ne ostatního oděvu) u domorodých obyvatel napříč zámořím.

Ve svých nejsvětlejších chvílích kniha nabízí základní zorientování v příslušném dílčím tématu a na detaily odkazuje do speciálnějších publikací. Takových pasáží je ale pohříchu málo a byl by alibismus omlouvat to tím, že jde „jen o metodiku“. Nedostatky díla podtrhuje špatná redakce věcná (překládáme-li Wien jako Vídeň, pak bychom jistě měli i Pozsony jako Bratislavu; Bedřich Smetana se určitě nefotil před rokem 1800…), typografická (podivná práce s tučným řezem písma na str. 71–73, 89–90), zanechané překlepy a především špatná stylistika plodící nesmyslné věty. („Existence hasičských dobrovolnických sborů ve druhé polovině 19. století si za své počiny vysloužila […] vydání […] medaile […]“; „Bohužel záležitost dědictví rodu Hohenbergů je jedna z mála sbírkových kolekcí v České republice, která celkem celistvě uzavírá životní osudy arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a jeho rodiny.“)

O aspektech dnešního akademického provozu, které k podobným výsledkům vedou, tu spekulovat nebudu. Různé z nich si dovedu představit, mechanismy ale zůstávají skryty a jméno si tu kazí konkrétní instituce, konkrétní lidé.

Radek Ocelák

—————————

Národní památkový ústav, Radek Polách: „Pánové, prosím smekněte“. Metodika datování a interpretace fotografií z let 1850–1918 pomocí historické pánské módy. Praha, 2020. Odborné recenzentky Prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc., Ing. Lenka Zamrazilová.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *